Národní památkový ústav

Národní památkový ústav (NPÚ) je odbornou a výzkumnou organizací státní památkové péče s celostátní  působností. Je státní příspěvkovou organizací řízenou ministerstvem kultury. NPÚ zajišťuje a vykonává vědecký výzkum a další odborné, metodické, pedagogické, vzdělávací, publikační a popularizační činnosti směřující k péči o kulturní památky a památkově chráněná území. V neposlední řadě má také v péči soubor zpřístupněných kulturních památek, zejména státních hradů a zámků.  

Národní památkový ustav, územní odborné  pracoviště Kroměříž

V roce 2006 bylo zřízeno územní odborné pracoviště NPÚ v Kroměříži s působností pro území Zlínského kraje. Pracoviště také spravuje objekty hradů a zámků na území Zlínského kraje – Státní zámek Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, Státní zámek Vizovice, Státní zámek Buchlovice a Státní hrad Buchlov.

Sídlo pracoviště bylo vybudováno v prostorách Arcibiskupského zámku v Kroměříži.

Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži

Jsou součástí Městské památkové rezervace, Národní kulturní památkou a součástí Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Arcibiskupský zámek prošel v minulosti několika zásadními proměnami – ze středověkého hradu, přes renesanční zámek k barokní rezidenci. Zároveň sloužil po většinu času jako letní sídlo olomouckých biskupů a arcibiskupů. Současně však plnil i funkci sídla arcibiskupské stavební a hospodářské správy. Zámek spolu s oběma zahradami a uměleckými sbírkami vystřídal od znárodnění v roce 1950 mnoho správců. Po roce 1989 byly sbírky a všechen mobiliář navrácen Arcibiskupství olomouckému. Zámecký areál spolu se zahradami však již zůstal v majetku státu.

Květná zahrada, jejíž hlavní část byla vybudována mezi léty 1665-1675, se stala vrcholným stavebním podnikem olomouckého biskupa Karla II. Lichtensteina – Castelcorna. Mimo vlastní představy opírající se o bohaté umělecké sbírky si pro uskutečnění svých velkorysých plánů povolal dva císařské architekty Filiberta Lucheseho a Giovanni Pietro Tencallu. Vedle nich se na výzdobě zdejší zahrady podílela celá řada dalších umělců.

Květná zahrada (původně Libosad) v  sobě zahrnuje přelomovou fázi vývoje evropského zahradního umění. Na jedné straně ještě stále připomíná pozdně renesanční italské a zaalpské zahrady (vila d´Este v Tivoli, vila Doria Pamphili v Římě, rezidenční zahrada v Mnichově, Hortus Palatinus v Heidelbergu, Neugebäude u Vídně a vila Angiana v Belgii), na straně druhé však již otevírá cestu francouzskému barokně klasicistnímu typu (Versailles). Jedinečnost zahrady však nespočívá pouze v této své vnitřní originální dualitě či ve vysoké umělecké a historické hodnotě, ale také v tom, že je dnes prakticky jediným představitelem obdobně komponovaného celku v Evropě.

Centrální partii Květné zahrady, která je koncipována na půdoryse protáhlého obdélníka s množstvím geometricky stříhané zeleně a doprovodných architektonických i výtvarných zastavení (okrasné partery, kašny Lví a Tritónů, Rotunda, labyrinty, vodní plochy, kuželna a Jahodové kopečky), tvoří dvě části – květnice a štěpnice.

Toto základní formální rozložení organicky doplňovaly z východní strany – od města – dnes již zaniklé další přilehlé okrasné či hospodářské prostory (Oranžerie, Holandská zahrada, skleníky, hospodářský dvůr, Bažantnice, Králičí kopeček a Voliéra).

Výraznější proměny doznala Květná zahrada až ve 40. letech 19. století. Architekt Anton Arche navrhl na místě zahradníkova domu objekt charakteristický jemným užitím palladiánských a romantizujících motivů. Dvůr po stranách uzavřel dvojicí velkoryse pojatých skleníků v jemně romantizujícím stylu – Teplý a Studený. Soustava tří objektů byla záměrně komponovaná tak, aby vytvořila motiv čestného nádvoří – cour d´honneur. Z původně utilitárního zázemí vybudoval Arche nový reprezentativní vstup do zahrady.

Revitalizace narušených částí Květné zahrady se ujal v padesátých letech 20. století architekt Pavel Janák. Na jeho práci navázali architekti Dušan Riedl a Jan Němec, když v roce 1964 připravili projekt její celkové rehabilitace, která však nikdy nedošel svého naplnění.

Počátky budování kroměřížské Podzámecké zahrady sahají ke sklonku středověku a rané renesanci, kdy vyrostla při zámku nejen tehdy obvyklá užitková, ale především menší obora pro chov vysoké zvěře a okrasná zahrada s několika vodními prvky a řadou okrasných bohatě tvarovaných záhonů.

Barokní proměna v okrasní parter přišla ke konci 17. věku s nástupem vzdělaného a kultivovaného Karla II. Liechtensteina – Castelcorna na biskupský stolec. Ústředním akcentem díla se však staly bohatě dekorované interiéry zámecké saly terreny ukryté v potemnělých sálech zámeckého přízemí.

Rok 1777 znamenal pro olomouckou diecézi vrcholný okamžik. Biskupství bylo totiž povýšeno na arcibiskupství – prvním arcibiskupem byl zvolen Antonín Theodor Colloredo – Waldsee; do kroměřížského prostředí  především vstoupil originální proměnou Podzámecké zahrady v Sentimentální park středoevropského typu – tedy kombinaci formálního rokokového parteru s přírodně komponovanými kabinety s množstvím kuriózních stavebních doplňků, ať již v řeckém, čínském, tureckém, tichomořském či jiném stylu.

Nejradikálnější přestavba však Podzámeckou zahradu čekala po příchodu nového arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka a jeho dvorního architekta Antona Archeho v první třetině 19. století; společně pak připravili koncept proměny sentimentální zahrady v romantický přírodně-krajinářský park s množstvím drobných staveb a instalovaných objektů v duchu idejí německého knížete Hermanna von Pücklera-Muskau. Chotek se však plného vyznění své představy nedožil. V sotva započatém díle mohl od roku 1837 pokračovat jeho nástupce Maxmilián Josef Sommerau – Beeckh. V prostředí Podzámecké zahrady se tak propojily dva významné dobové proudy – romantický vztah k přírodě projevující se v parkové koncepci a Archeho neoklasicistní, antikizující stavby.  

NOVINKY