Na strategicky výhodném místě nad nivou řeky Moravy stojí mohutná čtyřkřídlá dvoupatrová budova kroměřížského zámku, zastávajícího několik století nejen funkci rezidenčního sídla olomouckých biskupů a arcibiskupů, ale také správního a administrativního centra biskupských majetků, ústředí lenního zřízení a výkonu manského práva.
Nejstarší dějiny sídla nejsou do dnešních dnů plně objasněny. Nezvratné důkazy o existenci hradu lze zasadit až do doby episkopátu Stanislava Thurza (1496-1540). Tehdy na tomto místě vyrostla vícekřídlá budova s vnitřním dvorem a s impozantní, dodnes stojící hranolovou vstupní věží. Na tyto rozsáhlé stavební aktivity navázal olomoucký biskup Stanislav Pavlovský (1579-1598) a přeměnil pozdně gotický hrad v renesanční zámek.
Barokní přestavba provedená biskupem Karlem II. z Lichtensteinu-Castelkorna (1664-1695) po skončení třicetileté války vtiskla chátrající rezidenci současné měřítko, architektonické řešení i utváření fasád. Společné dílo architektů Filiberta Lucheseho (1606-1666) a Giovanni Pietra Tencally (1629-1702) bylo dokončeno na počátku 18. století. V tomto období vznikl nejen rozlehlý zámecký komplex s reprezentativními zahradami, ale byly také položeny základy hodnotných zámeckých sbírek – knihovny, sbírky obrazů, kreseb a grafiky, numizmatické kolekce nebo neméně rozsáhlého hudebního archivu.
K umělecky nejcennějším částem objektu patří bezesporu sala terrena v přízemí zámku. Tvoří ji trojice obdélných sálů a po stranách přiléhající grotty. Výzdoba saly terreny představuje objekt vynikajících uměleckých kvalit a ojedinělého ikonografického obsahu. S širokým repertoárem mytologických postav a příběhů rozvíjí především téma času, přírodních dějů a jejich přirozených i mytologických proměn. V samém závěru 17. století tak na kroměřížském zámku vzniklo jedno z významných děl raného baroka, pro které je příznačná harmonická syntéza architektonického, sochařského a malířského umění.
Další významnou kapitolu stavebních dějin kroměřížského zámku představuje jeho pozdně barokní přestavba po požáru v roce 1752, který zavdal příčinu nejen ke změně zastřešení budov, ale i k novému uspořádání a výzdobě interiérů 1. a 2. patra. Období 19. a 20. století již přináší pouze drobné architektonické úpravy a dnešním návštěvníkům se tedy nabízí možnost zažít atmosféru barokní velkoleposti tohoto unikátního rezidenčního souboru.
Trvalou součástí interiéru zámku jsou od poloviny 17. století i jedny z nejcennějších sbírek uměleckých kolekcí na našem území. Ty byly na zámku po několik staletí kontinuálně zakládány a doplňovány mnoha mecenáši z řad olomouckých biskupů a arcibiskupů. Kroměřížské sbírky, počtem exponátů přesahujících více jak 105 000 kusů, reprezentují nejen pozoruhodnou vzdělanost a vysoké umělecké nároky svých mecenášů, ale také výraznou historickou kontinuitu, která do značné míry spoluvytvářela duchovní a intelektuální život na Moravě v průběhu uplynulého půl tisíciletí. Představují však v nemenší míře jedinečný pokus o podchycení maxima z kulturního a myšlenkového bohatství Evropy. Umělecké kolekce, které byly v roce 1950 znárodněny, byly v roce 1994 vráceny Arcibiskupství olomouckému. V současnosti jsou ve správě Muzea umění Olomouc – Arcidiecézní muzea Kroměříž, který je partnerem projektu Národního centra zahradní kultury.
Umělecko-historická hodnota areálu byla oceněna v roce 1995 zařazením mezi Národní kulturní památky a v roce 1998 zápisem na prestižní seznam památek přírodního a kulturního dědictví UNESCO.
